Blog plný selhání

obr7

Co se to tento týden děje!? Udělala jsem snad něco, že se narušila rovnováha vesmíru? Nebo se mě snad karma snaží dostihnout? Protože kamkoliv jdu, cokoliv se pokouším udělat, se promění v určitých sortách promění ve společenskou hrubku.

Selhání číslo 1

Všechno to začalo, když jsem šla pomáhat s adoptivními vodními sporty na BYU. Je to program, kde si hodinu hrajete s mentálně postiženými dětmi. Moje spolubydlící tam chodí každý týden a byla jsem nadšená, že se k ní mohu přidat, protože jsem měla konečně tento čtvrtek dopoledne volno. Obvykle tam asi bývá dětí hodně, tentokrát jich přišlo jen pět. Bylo tam něco okolo deseti dobrovolníků, kteří soutěžili o to, aby si mohli hrát s dětmi. Všichni dělali prakticky cirkusová čísla k tomu, aby upoutali pozornost některého z dětí. Takže s pocitem, že jsem obklopena očekáváním Jima Carreyho, jsem odešla.

Selhání 2

Druhý den ráno, jen po pár hodinách spánku, neboť vstávám v 6 hodin, jsem jela 25 minut autem do práce jen pro to, abych zjistila, že mi přepsali směny. O 20 minut později už jsem seděla v autě a jela zase zpátky domů. Selhání 2 dokončeno.

Ano, tady je selhání 3

V pátek jsem měla v plánu sejít se se svými dvěma přáteli z mise. Když jsem dorazila do restaurace, zjistila jsem, že přišel jen jeden z nich a vzal s sebou vysoce vypadající kamarády. Takže jsem se najednou ocitla ve večerní chlapecké společnosti. Ti kluci nebyli jen vysocí…Byli to 14ti letí chlapci uvěznění v tělech mužů. Seděla jsem tam s namalovaným úsměvem na tváři a sledovala, jak neustále pozorují servírku, ignorují mě, mají nepříjemné poznámky a ukazují si na každou pěknou holku, kterou vidí. Hledala jsem co nejrychlejší záminku, jak opustit své nové, méně než okouzlující přátele. Jak jsem přišla domů, okamžitě jsem běžela k zrcadlu a koukala, jestli mi na nose nevyrostla zelená chlupatá bradavice nebo se můj obličej nezměnil v obří zadek, ale ne. Ti kluci byli asi blázni, nebo nevím, protože jsem vypadala dobře. Nejsem si úplně jistá, jestli mi tento pocit dělá dobře či ne.

A to nejlepší nakonec, selhání 4

Přišel páteční večer, velký záblesk ve tmě v podobě taneční party a já byla připravena obrátit tento týden hanby v úspěch. Můj kamarád Bedford mě pozval, abych se stala součástí plánu, který vypadal ještě zábavněji než párty samotná. On a jeho taneční přátelé šli na párty oblečení celí v černém. Jakmile bude večírek v plném proudu, pustí se do své choreografické rutiny. Nemusel mě dlouho přesvědčovat, samozřejmě, že jsem s tím souhlasila. Vzhledem k tomu, že měl přijít na párty později, dal mi číslo na jednoho ze svých přátel, abych se s ním mohla setkat a naučit se onen tanec. Jak bylo plánováno, šla jsem na párty s třicetiminutovým předstihem oblečená celá v černém. Jakmile jsem dorazila, zavolala jsem na číslo, které mi Bedford dal, ale nikdo se neozýval. Tak jsem to začala obcházet dokola a hledala někoho, kdo je v černém, ale bez úspěchu. Když jsem vstoupila dovnitř, bylo mi hned jasné, že na tuto párty měli lidé přijít oblečení v bílém. Do větší pasti už jsem se dostat nemohla. Místnost byla bílá, 20 lidí sedících uvnitř bylo v bílém a dalších 30 čekajících hostů… v bílém. A pak jsem tam byla já, v celé své slávě, úplně sama, ztracená, oblečená od hlavy až k patě v černém. Snažila jsem se působit nenuceně a nemíchat se do ničeho, ale vypadalo to, jako bych si dělala srandu. Všechny oči byly přilepené na mně. Jediná věc, která chyběla k tomu, abych přilákala ještě větší pozornost, byla zábavní pyrotechnika připevněná k mé hlavě a můj zpěv o tom, že jsem čajová konvice. Zkoušela jsem na to telefonní číslo volat ještě několikrát, ale bezvýsledně. Abych neprodlužovala své veřejné ponížení, vrátila jsem se zpátky domů. Přišel čas zavřít se do nějaké krabice a izolovat se od okolí tak, aby nepřišlo nějaké další selhání. Byla jsem opravdu na půl cesty do té krabice, když mi volá Bedford a ptá se mě, kde jsem. Omlouval se mi, protože mi jen prostě dal špatné telefonní číslo a i jeho přátelé měli přijít na párty později. No, myslím, že to bylo perfektní zakončení méně než úspěšného týdne.

Hah, tento týden jsem v Arizoně na Vánoce se svou rodinou a tento týden určitě bude mnohem lepší. Myslím, že nikdy nemůžete vědět, co Vás v životě potká, ale určitě není dobré schovávat se do krabice nebo házet ručník do ringu. Je fajn brát si na všem to dobré, i když je to vlastně směšné a ve finále je z toho dobrá historka. Možná mé štěstí poslední týden potkalo Vás, protože mě opustilo.

Tento článek publikovala Lindsey na svém blogu 23.11.2010.

Originální článek: http://www.lindseystirling.com/lindsey-blog/fail-blog/