Podělila jsem se o pizzu s cizím člověkem

pizza

Učinila jsem krátký výlet do Chicaga, kde jsem měla vystoupení. Byl to můj první výlet do historického města a tak jsem si udělala krátký list toho, co musím udělat. Položka číslo jedna bylo do hloubky prozkoumat chicagský styl pizzy.

Díky několika tipům, které jsem dostala, bylo Geordano´s to místo, kam jít. Takže o sobotním večeru v 18:30 jsem opustila hotel a vydala se do jejich nejbližší restaurace. Jen abyste věděli, 20 bloků na Google Maps vypadá mnohem kratší, než ve skutečnosti jsou. Po mé epické cestě plné přeskakování z busu do busu či financování pobudů jsem nakonec byla zklamaná, že nejmenší pizzou, kterou mohou udělat, naplní 2 až 3 osoby. Byla jsem ve městě úplně sama a cítila jsem se tak uboze, když jsem seděla sama u stolu pro čtyři a čekala 45 minut na něco, co bylo třikrát tak větší než kapacita mého žaludku. Proč jíst sama, když se o to s někým můžu podělit? Takže jsem šla na ulici a hledala kamaráda. Hledala jsem někoho, kdo za prvé nebyl ve velké skupině, za druhé neničil bláznivou atmosféru, za třetí vypadal svobodně a za čtvrté nikam nespěchal. Naplnění těchto kritérií se lépe řekne než udělá. Stála jsem na rohu ulice asi 10 minut, snažila jsem se sebrat si odvahy někoho oslovit. 10 minut se změnilo v 15 a pak ve 20.

Nakonec jsem se vydala k muži, který byl opřený o budovu a kouřil. Když mě viděl přicházet, zakoulel očima a už mi podával cigaretu. S díky jsem odmítla a vysvětlovala, že jsem v Chicagu na jeden den, že jsem sama a chtěla jsem vyzkoušet místní pizzu. Začal mi povídat o tom, že nejlepší pizzu, kterou můžu dostat, najdu hned za rohem v Geo.. „Já vím“, přerušila jsem ho „ale jejich nejmenší pizza je pro mě příliš velká, abych ji snědla a chtěla jsem vědět, jestli si nedáte taky. Zvu Vás“. Po jeho obličeji prošel tázavý výraz a než něco řekl, zarazil se. „Takže…ty mi nabízíš, že mi koupíš pizzu?“ Jeho šok mě pobavil a usmál se, když jsem odpověděla „Ano“. Z jeho zmatku se stalo pobavení a řekl: „to je hezké“. Smutně pak jen vysvětloval, že má přestávku v práci a že se musí brzy vrátit. Cítila jsem se trapně, ale pak pokračoval „Ačkoliv děkuji. Ani nevíš, jak je to osvěžující. V tomto městě se lidé spíše ptají na almužnu. Nikdo nic jen tak nenabízí“. Povídali jsme si o zbytku jeho pauzy a já pak šla zkusit najít někoho dalšího. Dáma, kterou jsem se snažila oslovit, ode mě utekla, jako kdybych byla nějaký strašidelný prodavač hodinek. Okamžitě jsem si vzpomněla na okamžiky z mise. Vše, o co jsem se snažila, bylo podělit se s někým o pizzu. Už jsem se chystala, že tu šílenou věc půjdu sníst sama, ale rozhodla jsem se, že zkusím ještě někoho.

Šla jsem za jedním statným mužem stojícím u hotelu. Jakmile jsem přednesla svou řeč, jeho oči skepticky zakroužily a hledaly schované útočníky. S doufáním a úsměvem jsem se před ním třásla. Jeho napjaté chování polevilo, usmál se a řekl: „Jasně..proč ne.“ Jak jsme přišli do restaurace, sundaval si bundu a varoval mě, že má hodně tetování. Už se mě ptal, jestli jsem Mormonka a myslím, že si měl pocit, že uteču při pohledu na tu ozdobenou kůži. Abych to zkrátila, strávili jsme téměř 4 hodiny povídáním. Mluvili jsme o všem skrz koníčky, našel cíle, náboženské přesvědčení. Zjistila jsem, že byl uprostřed přípravy k tomu, aby se stal námořníkem. Wooohooo. Určitě vím, jak si je vybrat! 😉 On pak pokračoval a povídal mi o drsných věcech, které se mu přihodily. Pravděpodobně chodí on a jeho kamarád každý týden pít a řekl mi, že bylo lepší si jen tak povídat, než topit své pocity. Upřímně jsem byla stejně tak ráda jako byl on. Když cestuji sama, tak mívám pocity osamělosti. Když jsem byla v nouzi, byl ochoten mi dát přátelství. Já vím, že Bůh staví lidi do našich životů z určitých důvodů a že naše cesty byly určeny k tomu, aby se potkaly.

Mám ráda lidi. Je to pro mě prostě úžasné, kolik lidí potkáme na ulicích, jsme jimi ovanuti v nákupních centrech, v rychlosti je předjíždíme na dálnici a přitom o nich jen zřídka přemýšlíme jako o….lidech. Více či méně jsou to objekty. Objekty, které nám berou místo v letadle, které jsme chtěli my; objekty, které nás obtěžují, když jsme za nimi v pomalé frontě u pokladny. Jednotlivci se stávají lidmi až tehdy, když vidíme, že mají pocity, osobnosti a vášně. Když se tak procházím, tak hluboce přemýšlím o tom, že jsem si vlastně málokdy uvědomila, že jsem obklopena lidmi, kteří mají touhy, hluboké bolesti a vášně. Chci se snažit více jednotlivce kolem sebe vnímat spíše jako lidi než jako objekty.

Tento příspěvek přidala Lindsey na svůj web 21.2.2011.

Originální článek: zde