Korunky, kosmetika a srovnávání

Minulý týden byl pro mě docela stresující. Snažila jsem se připravovat na finále, pracovala jsem 18 hodin a navíc jsem měla ve čtvrtek vystoupení v Arizoně a potom v pátek a v sobotu v Las Vegas. Těsně před tím, než jsem ve středu odletěla z města, nám učitel sdělil výzvu. Řekl, že máme najít někoho, kdo byl ve větším stresu než my a měli jsme pro něj udělat něco hezkého.

No, byla jsem přiliš zaneprázdněná a sobecká a na výzvu jsem zapomněla. Až do chvíle, když jsem byla ve Vegas a měla svou poslední show v týdnu. Bylo to v sobotu a já jsem hrála na soutěži krásy. Ne ne ne, nesoutěžila jsem, bavila jsem obecenstvo, zatímco se porotci radili. Když jsem se připravovala na to jít zpátky na jeviště, velmi mě vyděsily soutěžící dívky. Sdílela jsem šatnu s asi šedesáti bárbínkami v životní velikosti a to jsem já ta, o které se mylně myslí, že jí je 16. Všechny byly naprosto krásné, měly perfektní těla, jejich úsměvy byly zářivě bílé a v porovnání s jejich bronzově nastříkanou pokožkou jsem si připadala tak, že jediný vhodný název pro barvu mé pokožky by byl „čistá“. Když jsem se od nich podívala na svůj odraz v zrcadle, tak jsem se cítila, že bych byla schopnější běhat kolem velké hračky z McDonalda než abych se připravovala na vystoupení s těmito dámami.

Pobíhaly okolo ve svých bikinách a já jsem si říkala: „Jak mám bavit dav lidí, který sledoval tyhle holky pobíhat po jevišti a které na sobě neměly skoro nic? Hlavně proto, že jsem úplně oblečená a provokativně netančím?“ Už jen to, že jsem byla u nich, na mě působilo stresuplně a byla jsem nervózní, ale pak jsem se podívala na jejich obličeje. Pod vrstvami makeupu, pod hustými vlasy, pod oslňujícím šperky a pod nulovou vrstvou oblečení bezchybné blondýnky vedle mě jsem najednou uviděla člověka. Za jejíma černě linkovanýma očima jsem viděla stejné pocity nedostatečnosti, které jsem cítila i já. Podívala jsem se doprava a opravdu se zdálo, že ta holka maskovala stejné pocity strachu a méněcennosti. Porovnávaly jsme se mezi sebou.

Najednou jsem si vzpomněla na výzvu našeho učitele – najít někoho, kdo se cítí hůř než já a udělat pro ně něco hezkého. Přestala jsem přemýšlet o sobě a o tom, jak nervozně a nedostatečně jsem se cítila a rozhodla jsem se, že se pokusím udělat něco, aby ty holky byly trochu v pohodě. Jak jsem se pokoušela lepšit náladu, podívala jsem se dolů na své oblečené tělo, uskočila jsem a v šoku jsem řekla: „Sakra, vzala jsem si špatné oblečení“. Jako bych se právě dostala z tranzu; modelky v plavkách se za mnou ohlédly a zasmály se. Povídala jsem si a smála se s nimi, abych je odvrátila od jejich tichých nervů. Místo toho, abych se starala o své vlastní vlasy a o svůj make-up, pomáhala jsem jedné slečně zapnout zip na zádech, na který nemohla dosáhnout a jedné šílené blondýně jsem zase pomohla hledat její oblíbený lesk na rty. Dokonce jsem se zapojila do role tázajícího u jedné slečny, která byla nervózní z otázek na jevišti a pak jsem ji sledovala v zákulisí, když byla na řadě. Její poslední otázka byla: „Kdybys mohla jít kamkoliv na světě, kam by to bylo a proč?“. Po lehkém přešlapování sebevědomě odpověděla: „Antarktida, protože…protože jsem tam nikdy nebyla (úsměv)“. Ušklíbla jsem se nad typem otázek, které byly jako ze základní školy a ačkoliv její odpověď nebyla nejhvězdnější, nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem se hrdě.

Jak jsem pomáhala těmto dámám, byla jsem ráda, když jsem viděla, že se trochu uklidnily, ale taky jsem si uvědomila, že se moje pocity nedostatečnosti vypařily. Ano, byla jsem trochu nervózní z toho, jak bude moje čistá zábava přijata, ale nakonec jsem předvedla skvělé představení a publikum mi dokonce vyseklo ovace ve stoje. Pár holek se potom se mnou fotilo a hodně lidí z publika mi potom říkalo, že jsem byla nejlepší část soutěže. (A mé myšlenky o tom, že nebudu schopná bavit lidi díky mé skromnosti, přicházely díky publiku).

Co je nejdůležitější, holky, které jsem potkala, byly neskutečně milé. Chtěla jsem tak moc říct těm holkám, že se nepotřebujete schovávat v opalovacích sprejích a make-upech, abyste se cítily dobře. Nemusíte být přehnaně hubené, abyste měly pocit, že jste krásné a nemusíte odhalovat své tělo proto, abyste byly přijímané. Tím, že děláme tyto věci, stavíme samy sebe na písčité základy a nebudeme schopné se postavit. Občas si to sama musím připomínat. Nebudu lhát, když jsem poprvé uviděla ty holky, viděla jsem v nich hloupé děti, ale tím, jak jsem jim pomáhala, zjistila jsem, že jsou to milí lidé. Já doufám, že vy všichni , kdo čtete můj blog, si budete pamatovat, že jste jedineční a krásní lidé a že pokud o sobě máte pravdu, lidé vás budou přijímat takovými, jakými chcete být. A také to, že tím, že si uděláme čas na to, abychom pomohli ostatním, zapomínáme na vlastní starosti a můžeme dát víc lásky těm, kterým pomáháme.

Tento článek dala Lindsey na svůj web 18.4.2011.

Originální článek: zde